Liberecké automobilové závody byly svého času největším výrobcem motorových vozidel v socialistickém Československu. Přinášíme další díl našeho seriálu Příběhy zaniklých značek.
Doslova posledním Mohykánem dříve velmi známé značky LIAZ je vůz přezdívaný Franta. Po prvních pěti etapách letošního Dakaru s ním závodník Martin Macík figuroval na vynikajících průběžném čtvrtém místě.
Je to samozřejmě zcela jiný stroj, než jaký vyráběli dělníci na konci minulého tisíciletí. Macíkův závodní kamion pohání upravený motor Iveco se zdvihovým objemem válců 13 litrů. Jeho maximální výkon činí zhruba 970 koní a točivý moment dosahuje až 4500 Nm. Proudí do něho palivo z osmisetlitrové nádrže. Každých sto kilometrů ubyde podle nasazení a terénu od 30 do 150 litrů.
Pilot má na výběr šestnáct rychlostních stupňů a kdyby to bylo povolené, mohl by osm a půl tuny vážící stroj rozjet až na sto osmdesát kilometrů v hodině.
Liazky jsou pravidelnými účastníky tohoto závodu již od poloviny osmdesátých let. Například v roce 1987 skončil tento vůz v kategorii kamionů třetí a o rok později si ještě o jedno místo polepšil. Tehdy ho porazil jen Karel Loprais se svojí Tatrou.
Vznik automobilky byl tak trošku zvláštní. Nese ve svém jméně město Liberec, ale ve skutečnosti sídlila v sousedním Jablonci nad Nisou. Vedle čtyř písmen LIAZ obvykle také vozily na přídi tradiční logo Škoda.
Letadla, náklaďáky a zase letadla...
Bylo to tak ale vlastně správně. První typ 706 R, který dělníci továrny vyráběli, vznikl ještě za druhé světové války na rýsovacích prknech konstruktérů v mladoboleslavské Škodovce. Tajně, podobně jako v případě slavné Jawy 250. Číslo 706 se dá rozklíčovat jako vůz s nosností sedm tun poháněný šestiválcovým motorem. R pak je zkratka slova "rekonstruovaný".
Model byl vyvinut již před začátkem druhé světové války, ale původního typu se stihlo vyrobit jen pár stovek kusů. Modernizované provedení mělo zejména silnější motor. Měl objem 11,7 litru a maximální výkon 135 koní.
Před přenesením výroby na sever Čech auto původně vyjíždělo z areálu bývalé letecké továrny Avia v pražských Letňanech. Po válce prostě tehdejší vůdci usoudili, že letadel již v době míru nebude zapotřebí, zato náklaďáků je k budování poválečného Československa zapotřebí jako soli.
Mezinárodní politická situace se ale pět poté změnila, a tak se Avia vrátila k výrobě letadel a hledal se nový výrobce. Nalezl se na severu Čech, kde se závod na výrobu nákladních automobilů vytvořil například z bývalých továren na výrobu vysavačů, vařičů nebo dokonce klobouků.
Náklaďáky 706 R se tu tedy vyráběly již od podzimu roku 1951, ale oficiálně byl národní podnik Liberecké automobilové závody LIAZ zřízený až od ledna 1963. Právě v těchto dnech by tak firma mohla oslavit 65. výročí svého vzniku. Nemůže, protože v roce 2003 definitivně zkrachovala.
Erťák je legenda
Po celou dobu své existence vyráběl LIAZ vlastně jen tři základní typy automobilů - Zmíněnou Škodu 706 R s motorem krytým kapotou, později typ 706 RT, známý v řidičském slangu jako "erťák", případně Trambus. To kvůli konstrukci kabiny, v níž řidič sedí nad koly a vedle motoru. Ten se začal vyrábět v roce 1957 a novým typem (řada 100 a 110) začal být nahrazován až v roce 1974. Mělo to být sice dříve, ale vázla příprava nové kabiny. A tak se modernizovalo postupně. Nad nový motor a nápravy se několik let montovala stará kabina.
706 RT je prakticky nesmrtelný typ vozu. Dodnes ho využívají mnohé zemědělské podniky, stále také slouží jako kropící vozy, sněžné pluhy, hasičské cisterny a podobně. Původně se vyráběl v řadě provedení - například jako jeřáb, plošina, tahač, cisterna či sklápěčka. Byl to úspěšný vývozní artikl. Největší část produkce samozřejmě směřovala do tehdejšího Sovětského svazu i dalších zemí tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci, která samozřejmě sdružovala výhradně socialistické státy.
V polovině sedmdesátých let se každý rok vyrábělo skoro 14.000 "liazek" a vedení podniku řídilo i další závody vyrábějící vozidla. Například Karosu ve Vysokém Mýtě nebo Škodu Ostrov nad Ohří. Zde se tehdy vyráběly žádané trolejbusy. Pro autobusy LIAZ dodával své motory.
Kromě zmíněných nákladních aut LIAZ produkoval rovněž zemědělský kolový tahač ŠT 180. Bylo jich vyrobeno přes deset tisíc kusů. Stroj byl z velké části sestaven ze stejných dílů, jaké se využívaly i pro náklaďáky.
Po pádu komunistického režimu přišel podnik o značnou část svých tradičních trhů. "Námluvy" se západními výrobci zkrachovaly. Objem výroby se stále zmenšoval. Nic na tom nezměnil ani nový vlastník - což byla Škoda Plzeň, která při privatizaci v roce 1995 získala většinu akcií.
Snaha sice byla, ale ani o novou řadu 400, která obsahovala například tahač návěsů Xena nebo sklápěčku Fox, neměli již zákazníci velký zájem. Když pak nebylo úspěšné ani druhé kolo hledání zahraničního partnera, spěl LIAZ definitivně k zániku.
Poslední vůz s označením LIAZ se vyrobil 1. září 2003. Shodou okolností šlo o asistenční vozidlo pro závod Dakar. Určena byla tým Martina Macíka - otce současného závodního pilota.