Opel Manta je mistrovským kouskem slavného designéra Chucka Jordana, rovněž bývalého ředitele designu GM Motors. Jeho subtilní kupátko bylo konkurencí pro tehdy velmi oblíbený Ford Capri. Nová Manta převzala mechaniku z modelu Ascona a vzhledově se podobá druhé generaci Chevroletu Camaro, který debutoval stejně jako Manta A v roce 1970.

Pod kapotou se nastěhovaly výhradně řadové čtyřválce. Nejslabší motor vykazoval objem 1,2 litru, zlatou střední cestou byla jednašestka ve dvou nastaveních. Nejvýkonnější variantou byla 1,9 s elektronickým vstřikováním paliva Bosch L-Jetronic. Pohotovostní hmotnost se pohybovala v rozmezí od 950 kg do 970 kg.

Manta měla na svou třídu neobvykle objemný zavazadlový prostor, který pojal 575 litrů.

Opel Calibra vznikl na podlahové plošině sedanu Vectra. Poprvé se objevil v roce 1989 a v té době patřil mezi designově nejzdařilejší vozy na trhu. Autorem návrhu byl Američan Wayne Cherry.

Při svém příchodu způsobil Opel Calibra senzaci díky své aerodynamické karoserii. Součinitel aerodynamického odporu Cx 0,26 byla tehdy nejlepší hodnota mezi všemi sériovými auty, ovšem to platilo pro základní model Opelu Calibra.

Calibra nebyla jízdně bůhvíjak zdatným autem, ale přeplňovaná verze s pohonem všech kol už byla jiná písnička. S výkonem 204 koní patřila k nejrychlejším autům sví doby, třebaže rozhodně ne k těm nejspolehlivějším.

Opel Ascona 400 je nejúspěšnějším soutěžním vozem značky Opel. Jako základ posloužila Ascona B, se kterou Opel rovněž soutěžil, a která pro jeho barvy vyhrála v roce 1979 titul mistra Evropy. O rok později byl pod kapotou tohoto vozu instalován podstatně silnější motor s šestnáctiventilovou hlavou od společnosti Cosworth.

Řadový šestnáctiventilový čtyřválec o objemu 2420 ccm uložený vpředu podélně dával nejvyšší výkon 270 koní.

Vůz má na kontě vítězství na čtyřech soutěžích MS včetně Rallye Monte Carlo a Rally Safari. Walter Röhrl za jeho volantem porazil v šampionátu roku 1982 Michéle Moutonovou a získal jezdecký titul. Opel díky tomu obsadil v hodnocení značek druhou příčku právě za Audi.

Koncept Experimental GT (úplně vpravo) vyvolal ve Frankfurtu roku 1965 doslova senzaci. Na svou dobu bylo toto auto neuvěřitelně elegantní a dynamicky tvarované. Takové předtím nikdy Opel nepostavil. Sériový vůz se představil v roce 1968 na autosalonu IAA. Design měl na svědomí Erhard Schnell a vůz ze všeho nejvíce připomínal zmenšenou Corvettu C3. Traduje se, že Schnell se nechal inspirovat lahví amerického nealkoholického nápoje.

Auta v závislosti na výbavě vážila od 845 do 980 kg. Karoserie se součinitelem odporu vzduchu 0,39 dávala dohromady francouzská firma Chausson z předměstí Paříže, barvu nanášeli také ve Francii ve městě Creilu.

Vpředu umístěné motory ležely až za nápravou, aby těžiště zůstalo co nejníže. Základní pohonnou jednotku pro Opel GT tvořil řadový čtyřválec OHV s objemem 1078 cm3 a výkonem 60 koní. Silnějším, a také oblíbenějším motorem byla devatenáctistovka s vačkou v hlavě a výkonem 90 koní.

Informace o tzv. Zeleném monstru jsou nedostatkovým zbožím, ale má se zato, že vzniklo roku 1914, jen chvilku před vypuknutím I. světové války.

Motorem byl čtyřválcový 12,3 litr a podle dostupných zdrojů dosahoval výkon motoru až 260 koní.

Zelené monstrum bylo zkonstruováno čistě na překonávání rekordu, který se kvůli válce odehrál až v roce 1922 na pobřeží ostrova Fano.

Opel Lotus Omega patří mezi jeden z nejrychlejších sériových čtyřdveřových sedanů přelomu 80. a 90. let minulého století. V letech 1990 a 1992 vzniklo v dílnách britské automobilky Lotus Cars 950 kusů tohoto stíhače s interním označením Lotus Type 104, který vycházel z první generace Opelu Omega.

Točivý moment přenášela na zadní nápravu šestistupňová manuální převodovka ZF z Chevrolet Corvette ZR-1, přímo na kola pak samosvorný diferenciál převzatý z australského modelu Holden Commodore.

Pohonnou jednotku byl řadový zážehový, čtyřiadvacetiventilový šestiválec C36GET, který vznikl kompletní přestavbou třílitrového motoru Opel. Vrtáním se objem zvýšil z 2969 cm3 na 3615 cm3 a přibyla dvě turbodmychadla Garrett T25. Výkon motoru dosahoval 382 koní 568 Nm. Z 0 na 100 km/h zrychloval tento výrazně modifikovaný Opel za 5,2 s a disciplínu 0 – 160 – 0 km/h zvládl pod 17 s!

V roce 1968 Opel pozval talentovaného jezdce Ericha Bittera, aby závodil s tehdy novým Rekordem s 150koňovým motorem od kapotou. V jeho rukou byl nový Rekord více než důstojným soupeřem pro vozy Porsche vyšších kategorií.

Za jeho volantem se objevil také Niki Lauda. Výkon v top nastavení dosahoval přes 200 koní a podle jeho zbarvení se mu přezdívalo Černá vdova.

Ani přes velmi dobré jízdní vlastnosti nedosáhl výraznějších úspěchů, přestože na ně rozhodně měl. Originální vůz zmizel beze stopy, ovšem v roce 2012 Opel za pomoci Anatola Lapina Černou vdovu znovu postavil.

Aby Peugeot mohl homologovat soutěžní 205 skupiny B, bylo zapotřebí postavit sérii 200 kusů silniční verze.O t Tento úkol si na starost vzal Heuliez, který s automobilkou spolupracoval už na projektu soutěžní 305.

Řadový čtyřválec XU8T byl umístěn napříč uprostřed za sedadly a disponoval objemem 1775 cm3. To stačilo k akceleraci z klidu na stovku během 7,3 s a maximální rychlosti 210 km/h.

Silniční 205 T16 byly vybaveny pětistupňovými manuálními převodovkami z Citroënu SM.

Po skončení skupiny B se Peugeot soustředil na dálkové rallye, kde startoval se svou upravenou verzí Peugeotu 405 T16. V podstatě se jednalo o závodní 205 T16, ovšem protože malá 205 měla příliš krátký rozvor, musel výrobce sáhnout po delším voze. A svůj díl pochopitelně sehrál také marketing.

Lehce zvětšený motor XU měl oficiálně výkon 400 koní, ale ve skutečnosti jich bylo o hodně víc. Kolik, to se už asi nikdo nikdy nedozví, protože přesně to neví ani v Peugeot Sport.

Verze pro Pikes Peak dosahovala výkonu přes 600 koní a řidič mohl si mohl ručně nastavovat svornost středového diferenciálu a upravovat tak chování vozu.

Civilního Peugeotu 405 T16, vrcholného provedení modelové řady 405, vzniklo od roku 1992 do roku 1995 pouhých 1046 kusů a stalo se na dlouhou dobu výkladní skříní značky Peugeot.

Dvoulitrový motor XU10J4TE s vodou chlazeným mezichladičem plnícího tlaku a permanentní čtyřkolkou s rozdělením výkonu 43/57 ve prospěch přední nápravy je dodnes vlkem v rouše beránčím. Výkon rovných 200 koní byl ve své době velmi solidní záležitostí.

Peugeot 405 T16 však dokázal krátkodobě zvýšit svůj plnící tlak turbodmychadla ze standardního plnícího tlaku 1 bar na 1,3 baru, což stačilo ke nárůstu výkonu až na 220 koní.

Ženevský autosalon v březnu 1975 byl svědkem premiéry nového velkého Peugeotu, který po dlouhých letech měl pod kapotou zase šestiválcový motor. Autorem nebyl nikdo jiný, než studio Pininfarina, pro které vůz navrhl Aldo Brovarone.

Peugeot mířil proti prémiovým značkám, jako bylo BMW, Mercedes či Volvo. Konzervativní vhled, a také tak trochu kanibalizace z vlastních řad modelem 505 zapříčinily, že tenhle nádherně hranatý sedan velkého prodejního úspěchu nedosáhl.

Interiér šestsetčtyřky nakreslil věhlasný Paul Bracq, který pro Peugeot začal pracovat v roce 1974 po odchodu od BMW.

Peugeot 908 HDi FAP poháněl vznětový vidlicový dvanáctiválec s přímým vstřikováním Bosch MS17. Z objemu rovných 5,5 litru odevzdával výkon 709 koní a 1200 Nm.

Vývoj závodního monopostu, který dokázal v roce 2009 narušit hegemonii monopostů Audi v Le Mans, vedli Claude Guillois (motor), Guillaume Cattelani (aerodynamika) a Paolo Catone (podvozek).

O přenos hnací síly se staral šestistupňová sekvenční převodovka a celková hmotnost monopostu s motorem V12 přesáhla jen lehce přes 900 kilogramů.

Citroën CX byl představen na pařížském autosalonu 1974. Jeho odvážný design a nezaměnitelný styl jsou v automobilovém světě dodnes zcela mimořádné. Citroën CX ve své době přinesl inovativní technologické novinky, jako byl přeplňovaný dieselový motor, sportovní verze GTi nebo hydropneumatické odpružení.

Model CX, jehož jméno odkazovalo na součinitel odporu vzduchu, vzešel z designérského ateliéru Roberta Oprona. Jednalo se o první sedan se vznětovým motorem v historii značky. Výrobce zákazníkům v roce 1975 nabídnu verzi kombi a o dva roky později sportovní verzi 2400 GTi s elektronickým vstřikováním.

Citroën CX byl v roce 1985 prvním francouzským modelem se sériovým systémem ABS. Do roku 1991 se ho prodalo více než 1,2 milionů kusů.

Projekt reprezentačního vozu Gran Turismo (GT) zahájil v roce 1966 vývojový tým Citroënu, který vedl Jacques Né. Cílem tohoto projektu bylo vyvinout rychlejší a luxusnější verzi úspěšného modelu DS a vytvořit francouzský prestižní automobil, schopný snadno překročit dvěstěkilometrovou hranici.

Citroën ovšem nedisponoval odpovídajícím motorem, a protože v té době probíhaly námluvy mezi francouzským výrobcem a italskou továrnou Maserati, která měla finanční potíže, přišlo řešení tak nějak samo. Maserati nabídlo vidlicové osmiválce s objemem 4,1 a 4,7 litru, které však byly příliš objemné a velmi drahé z hlediska zdanění. Giulio Alfieri a jeho tým musel narychlo zkonstruovat 3,1litrový V6, jenž byl následně ještě zmenšen na konečných 2670 cm3. Jeho výkon dosahoval 170 koní.

Podobně jako BMW řady 8, taky SM se trefilo do ropné krize, která se naplno rozjela v roce 1973, tedy pouze tři roky po zahájení prodejů. Těm nepomohla ani nepříliš velká spolehlivost pokrokového vozu s italským šestiválcovým srdcem.

Citroën BX 4TC by homologační speciál, s nímž Citroën mířil do skupiny B v rallye. Vpředu pracoval čtyřválec Simca Type 180, jehož objem byl v soutěžním provedení snížen z 2155 na 2141 cm3 kvůli tomu, aby se s ním výrobce vešel i po aplikaci koeficientu objemu 1,4 do kategorie do tří litrů objemu. Silniční verze dosahovaly výkonu 200 koní.

Přední část typu 4TC byla o kousek delší než klasické BX, protože čtyřválcový dvoulitr byl otočen o 90 stupňů od normálního BX.

I tento ostrý Citroën spoléhal na hydropneumatický podvozek, který značku Citroën proslavil. Kvůli rozložení hmotnosti byly chladiče motoru a oleje umístěny vzadu.

Světoznámý Citroën DS (název je zkratkou francouzského Desirée Spéciale) se jako první představil návštěvníkům autosalonu v Paříži v Grand Palais v roce 1955

DS byl prvním vozem značky s hydropneumatickým (plynokapalinovým) odpružením, které se stalo na dlouhá desetiletí puncovní technologií značky Citroën. Díky tomuto systému jste mohli ručně nastavovat světlou výšku podvozku, a to v pěti polohách od 90 do 260 mm.

Model DS byl velmi úspěšný také na soutěžním poli. Dvakrát zvítězil na Monte Carlo (1959 a 1966), vynikaly však zejména na vytrvalostních závodech, jako byl například maraton z Londýna do Sydney.

Malý Citroën se světu představil 7. října 1948 na 35. pařížském Salon de l´Automobile, přestože vývoj započal před II světovou válkou v roce 1937. Mělo jít o levné vozidlo pro zemědělce a prostý lid.

Auto se vyrábělo neuvěřitelných 42 let, do roku 1990, téměř beze změn. Velké modifikace ani nebyly možné, základní koncepce byla na nějaké vymýšlení příliš prostá.

Původní dvouválec s objemem 375 cm3 se postupně zvětšil až na 597 cm3. Výkon poskočil z 9 koní na 28 koní.